Písně kosmické

Letní Ty noci zářivá,jakž tebou srdce okřívá —ve dne tak sladkobolno,a teď tak volno, volno!Z oblohy bílý měsíček,starobný nebes tatíček,stříbrné světla pýřípo celém světě šíří.Dokola jeho dětičky,drobounké, smavé hvězdičkydukátkovými hlasyzvoní na krásné časy.

II.

Když k vám vesel hledím, zlatá Vy Kuřátka,slyším naše písně, česká zřím děvčátka.Naše dívky slunce ranější bývají,ve potoku chladném oči si mývají.V noci krásné hvězdy do vody naprší —běda hochu, na nějž oči Ty zasrší!

III.

Ach, jaké to blaho: poležetzde na drnu poblíž borua s zlatými dát se hvězdamido šeptného rozhovoru!Ty třepotné, smavé hvězdičkytak čiperně na mne hledí —ach prosím vás, je to pravda vše,co lidé prý o vás vědí?Že maličké Vy prý hvězdičkyjste obrovská samá těla —a od jedné k druhé prý sto leta k některé věčnost celá?Což nevidím, jak jste drobounkya v jakém jste k sobě skladu? —já – nahoře být – bych kamenemvás přehodil celou řadu!A že prý jste věčném ve rejia přes steré skokem míle? —Ej musilo by tu hluku býta šumu za noční chvíle!A zatím tak němě spřádátesvou života tichou dumu —když vesele prstem zaluskám,je věru v tom více šumu!

IV.

Což třepotá se to tu hvězdiček,jak včeliček ve vzlétlém roji! —Proč asi ta jedna jedinátam samotná povzdál stojí?Tak dumavě chvílemi v dáli zřía bleďoučké její jsou tváře,je patrně hvězda mlaďoučkádle dětinné v očku záře.Jen někdy svůj doufavý vyšle hleda stoudně zas do sebe mrká —ba myslím, že také hvězdičkajak hrdlička láskou vrká!

Snad jiní jinak uvidí —já myslím nebe širé si jak naši zemia při hvězdách si myslím na lidi.Vidím tam různotu skupení,velkosti, tvarů a záře —to musí různé osoby být,kde jsou různé tváře!Planetoidek tam havěť zřím– uličnických to zmetků —,jež hvězdám nám již stárnoucímbab nadává a dědků;hvězdičky na šňůře pupečně —embrya – mléčné símě —též nebe je zas v nadějia nosí sladké břímě;panenky růžově planoucí,mládence hledů zbrklých,roj mužů světla klidného,roj babic žlutě scvrklých.Běhají spolu, a přece jekaždý svých práv si bdělý,jak lidi nás zde chladná zášťje chladný éter dělí.Životem různým se nebe skví– dosti však tam též rovůa svaté ticho v koutečkách,jak sluší na hřbitovu.Co světů Svět as pohrobí,jež – jako naši velcí mrtví – zraku zmizí,a přec svou váhou dále působí!

VI.

Věřte, že také hvězdičkymnoho, ba mnoho bolí,každá si s námi naříkáslzavé na oudolí.Mají svou drsnou lopotu,točí se, běží, svítí,sto tisíc mil vám přeběhnoupro kousek živobytí.Do únavy se lopotí,trýzní svá zlatá těla,kosmický prach si stírajíze vznešeného čela.

VII.

Po nebi hvězdic je rozsetolesem jak zvonců vřesných,dech času je měrně provádív jásavých kruzích plesných.Vidíme plesu jenom cíp —zkoumej a čítej sebelíp,mistře v početním cviku,nespočteš tanečníků!Vesele se Zemí Měsíc jde,Země zas v mocném kruhuse okolo Slunce otáčív zářivém planet pruhu.A i to velké Slunce zaskolem většího vede nás —a toto slunce jehokde jde? – a kolem čeho?Mysli se nejvýš – a nad tebouhvězd jako vřesných zvonců —,a kdybys byl jako Slunce stár,nedomyslíš se konců!Klečím a hledím v nebe líc,myšlénka letí světům vstříc —vysoko – převysoko —a slza vhrkla v oko.

VIII.

Poeto Světe, co jsi aeón prožil,než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,než každé slunce s planet květem různýmjsi v sloku sloučil uměním svým luzným,než z chaosního myšlének svých vírujsi slunce k sluncím uved v zpěvů míru —než mladé Zemi řekl´s: „Oživuj!“,poprvé nechal mladé srdce tlouci,odevřel oko lidské: „Obdivuj!“Poeto Světe! Hymnus tvůj je věčný!Tvá každá sloka má svůj život pučný,a když jej výkvěte, dá mrtvol zvučnýv tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.Poeto Světe! Kam se hymnu křídlapřes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!Když mořem vanou, moře z dna se bouří,když zemí vanou, země k nebi kouří,když nebem vanou, světům dech se tají!Poeto Světe, co tvůj hymnus kryje,co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!Ba není krásy, by v něm nekvítala,a není zoře, by v něm nesvítala,a není jasu, by se jím nešířil,a není květu, by se v něm nepýřil,ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, —a není slz, by jím se neronily,ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,a není boje, by v něm neburácel,ne mučedníka, by v něm nekrvácel, —a není touhy, by jím nevanula,a není lásky, by v něm neplanula,a není srdcí se vším citem svojím,by netloukla v tom velkém hymnu Tvojím!Poeto Světe! Poetů jsi bohem,a přec – jsi poetou jen všech poetů slohem.A byť tvůj hymnus velký jako nebe,co dáváš v něm? – vždy jen a jenom sebe!A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce,my cítíme: poeta cítil více!Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu —a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu!

IX.

Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdáchjak dědeček ve kronice,vždyť čteme tam samou jen minulost,co bylo, co není snad více.Čtem o nesmírnosti prostorya mysl nám trne, žasne,že papršlek světla než sletí k nám,snad hvězda již zhasla, snad hasne.Čeho my ještě se dožili!Ba na stará kolena divy:nám minulé vidět lze přítomněa mrtvy zřít jakoby živy!

Paprsku z Alkyony mé,světelný šípe, znáš-li,čím si tvá paní líbeználuznou svou líci krášlí?„Ach snad už líc ta povadla,snad už je po všem vděku,vždyť já k Vám světla s poselstvímletím již na šest věků!“Poslíčku říše Mlékové,po jakém po zákonukupí se světů milionsvětelných do záhonů?„Ach snad už zhasly světy Ty,snad už je po všech veta,od mého vzletu vrší sev tisíce věků leta!“ —Jako ta lidská myšlénka:po věcích teprv hřímá,po věcích lidstvem zachvěje —myslitel dávno dřímá.

XI.

V pusté jsme nebeské končině,Slunce i se planetami,jinde je světů jen naseto,my jsme tak světově sami!My když i nožičky vyšvihnemdo šipkých světelných skoků,letíme k nejbližší sousedcepřece jen trojici roků.„Paničko Alfo Kentauři,poptávce dovolte ňáké,matička Slunce se dává ptát,máte-li dětičky také.Nás je vám, stydno až vyslovit!je nás tam doma jak smetí,matička zvláštní má ‚hvězdáře‘,kteří jí sčítají děti.Některé z nás, ty už umřely,některé ještě se rodí,některým mladicky do skoku,jiné jak o berlách chodí.Uran a Neptun – tak pro příklad —dávno jak rampouch jsou tuhy,vedle nich v posledním taženíSaturn i se svými kruhy.Jupiter také už zvadlý kmet,pleť jeho žlutě tak září,ledové ruce, líný chod,široké vrásky ve tváři.Promrzely je to kolohnát!ač že vám sotva se plazí,my když se nejpěkněj točíme,on nám to, habán ten, kazí.Mars – no ten ještě by prošel přec,jen kdyby nebyl tak rudý —to je to: hbitým že pijákemvoják as po světě všudy.Země – ach Země! Toť ženuška!při práce věčně jen hravá,plna je květů a písničekmladá jak lípečka zdravá.Ještě pak: holčička Venuše,kypící, bující poupě,a skoro matce až na klíněMerkur, to nemluvně hloupé.Je Vám to pečlivá matička,kol sebe drží nás mladší,ale i postárlé propouští,jen až kam zraky jí stačí.A jsou i planety takové,které už před časy zvadly,jejichžto trouchnivé mrtvolyv komety již se rozpadly.Odlétly, ve hvězdách zmizely,už se i rozprchlé zdály,matička na ně jen vzpomínáv světové myšlének dáli.Někdy se po nich však roztouží,náhle je stáhne až k sobě,ohnivé slzičky žíhajípo nebi v němé té době.“

XII.

Všechny ty vířivé planety,s měsíci přílepky,vylétly do světa širéhoze Slunce z kolébky.Všechny ty vířivé planetyza svoji za dobuslétnou zas ze světa širéhodo Slunce do hrobu.

XIII.

Také to Slunce ohnivépomalu pousíná,přijde i jeho hodinka,zhasne a mrtvě zsiná.A jen když za čas planetana prsa zpět mu skane,zase pak dávným plamem svýmna chvíli ještě vzplane.Ach což ta láska mateřskápřes časy, přes hrob hoří,neumrazíš jí na horách,neuhasíš jí v moři!Matičce dáš-li do hrobuna prsa dítě její,ještě se vpadlé, ztlelé rtyradostí pozachvějí.

XIV.

Zem byla dítětem; myslela,ona že vesmíru pyšný středa kvůli ní Slunce i oblohaa celý širý Svět.Přišlo jí také už poznání,divně se chvěje jí srdce dnesa je jí jak panence rozkvetlé,když vešla v první ples.Po sále hvězdy se chechtají:„Velký svět není jí ještě znám,však – hezounká, milounká panenko —tys zato známa nám!Na tebe my jsme už hleděly,když bylas v poupěti drobný květ,když rostla jsi do krásy – samý sena sobě celý svět!“Měsíček čekal hned u vchodu:„Panenko, žádám vás – ať tak dím —za taneček první a poslednía za ty mezi tím!“

XV.

Měsíček, pěkný mládenec,s jemně zářící lící,oblétá Zemi panenkujak holub holubici.Když ji hled jeho políbí,zvlní se ňadra její,oheň se vnitřní rozkypía rty se žárem chvějí.Přece se věčně upejpá,ret její vždy zas chladne,stoudně si vede vpovzdálía Měsíc schne a vadne.Znej Ty panenky jako já,budeš si vést jinače:ve dne se každá upejpá —a v noci blahem pláče.Panenka Zem po celou nochledí k Tvé sličné tváři —k ránu je plno rosných slzjak dívčím po polštáři.

XVI.

Báječně krásný to přec byl sen,vše že se Zemi koří,tisíce světů že kolem níse točí a láskou hoří.Krásný to sen, a přec jen sen,ze světů zbyl nám jeden jen —jen Měsíček náš věrný.Měsíček ze všech sám a sámokolo nás se točí,sprovází Zemi životema nespouští ji z očí.Děvčátko, lidské poupátko,Měsíčku sobě všimni:snad se Ti tisíc kořit zdá —jen jeden je upřímný.

XVII.

Měsíček že je mrtvý muž?A jeho pilné zaměstnánípři svaté lidstva osvětě?Pak není širém ve světěnad takové skonání!Chtěl bych, až jednou dokonám– odpusťte hvězdné touze – ,jak Měsíc svítit lidstvu dál —tak dlouze – ach tak dlouze!

XVIII.

Měsíc mrtev. Při něm ve prodleníden se s nocí střídá jak dvě mnichů,jak dvě mnichů, ne víc ku obsluze,jen co mrtvých stráže na modlení.Střídají se v svatém, hlubném tichu,beze smavých červánkových hříček:den tam neodvírá růžově svých víček,náhle plane v plamenné své hrůze.Jeho krok je němý, bez pospěchu,nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,nekráčí po bouřích s třesknou hudbou hromů —mrtvol nemá dechu ani slechu.Slunce žhavé v černém visí nebi,dolů z něho střely ohně srší,proudy ohně dolů z něho prší,ohně okeán se dolů lije —mrtvá půda příšerně se šklebí,s žízní děsnou, zimničně horoucížhavé proudy ohně lokem pije.Kdyby bylo oko tam živoucí,jediné je sžehne slunce políbení,ale není tam to oko – není!A ta noc – to hrob v svém rozšklebení!Bez rosy noc, jež by vandrovníkuperel do kadeří navěsila,beze snů noc, jež by milovníkumilých kouzel srdcem rozesila.Hvězd tam plno, plno v černém nebi,kdož by sčítal vše je světlonoše!ale všechny planou bez rozkoše,bez hravosti, chvějné bez sladkosti,svítí jako drobné bílé lebi,jak když z černé země bílé svítí kosti.Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!Jedním dechem plamy v ledy tvrdí —zima, zima, mráz až v báj rostoucí —by tam bylo srdéčko kés vroucí,v jednom trhlo by se okamžení,ale není tam to srdce – není!Měsíc mrtev. Siná jeho stáletvář sem na nás hledí v stejném příznaku,jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,světla slavně kolem něho víří —Měsíčku, by bylo citného Ti zoru,dnem i nocí zřel bys na obzoruvdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.

XIX.

Oblaky Země jsou synové tkliví,matičku Zemi si krví svou živí,slzami smývají starobně vrásky,mladí jí líce a svěží jí vlásky,ve světů závratně vířivém honuod věků přes věky do časů skonunesou si matku jak v bavlnce měkce.Oblaky, oblaky, labutí křídla,šedivé hádanky, mlhová vřídla,jiter a večerů zlacené znaky,růžové kolébky, rakevní mraky,nesete praotců poslední vzdechy,nesete potomkům první jich dechy —zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská!

XX.

(Mluvíval člověk:)Čím člověk já ve světů kruhu jsem?Mně skromnost má jazyk víže, —však pohleďte někam ke dvoru,hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.Já Slunci a Siriu říkám „Ty“,a ony? – Vzdor skvělé zářivždy pokorně stojí opodálse služebným úsměvem v tváři.

XXI.

(A mluví člověk:)Jak lvové bijem o mříže,jak lvové v kleci jatí,my bychom vzhůru k nebesům,a jsme zde Zemí spjatí.Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:„Nuž pojďte, páni, blíže,jen trochu blíže, hrdobci,jimž hrouda nohy víže!“My přijdem! Odpusť, matičko,již jsi nám, Země, malá,my blesk k myšlénkám spřahámea noha parou cválá.My přijdem! Duch náš roste v výša tepny touhou bijí,zimniční touhou po světechdiv srdce nerozbijí!My přijdem blíž, my přijdem blíž,my světů dožijeme,my bijem o mříž, ducha lvi,a my ji rozbijeme!

XXII.

Seděly žáby v kaluži,hleděly vzhůru k nebi,starý jim žabák učenýodvíral tvrdé lebi.Vysvětloval jim oblohu,líčil ty světlé drtky,mluvil o pánech hvězdáříchzove je „Světa krtky“.Pravil, že jejich hvězdný zkumzvláštní je mírou veden,dvacet že milionů milteprv jim loket jeden.Tedy že, řekněm pro příklad– věříme-li v ty krtky —,k Neptunu třicet loket je,k Venuši jen tři čtvrtky.Rozmluvil se pak o Slunci– žáby jsou divem němy —,ze Slunce že by nastrouhalna tři sta tisíc Zemí.Slunce že velmi slouží nám,paprskovými klínyštípajíc věčnost na rok asměnkové na termíny.O kometách že těžká řeč,rozhodnout že to nechce,míní však, že by nemělosoudit se příliš lehce.Nejsou snad všecky nešťastny,nejsou snad zhoubný všecky,o jedné ale vyprávísám rytíř Luběněcki:sotva se její paprskyodněkud k nám sem vdraly,vskutku se v glinské hospoděhanebně ševci sprali.O hvězdách potom podotknul,po nebi co jich všude,skoro že samá slunce jsou,zelené, modré, rudé.Vezmem-li pak pod spektroskoppaprslek jejich světla,že v něm nálezném kovy tyž,z nichž se i Země spletla.Umlknul. Kolem horlivěšuškají posluchači.Žabák se ptá, zdaž o světechještě cos zvědít ráči.„Jen bychom rády věděly,“vrch hlavy poulí zraky,„jsou-li tam tvoři jako my,jsou-li tam žáby taky!“

XXIII.

Že skály již Země plamenyv nezdolná pouta kují?Vždyť já je zřím, ty plameny,vrch Země poskakují!Vidím je svítit po keříchve vonných růží tvaru,slyším je v ptačích hrdélcíchklokotat v plném varu.Děvčátko když si mlaďounkéku prsoum mocně vinu,cítím, že vinu ohně sloupžhavý, až žárem hynu.A když si lidstvu nahlédnudo vzníceného oka,do oka, jež jak hvězdná tůňbájně jde do hluboká;do oka, ježto v mžiknutírekovným ohněm zjásá,volá-li voj svůj do bojesvoboda, pravda, krása;v něž při slově lidsky šlechetnémvpryskne hned slzná něha:cítím, jak vlastní plamen můjvzhůru až k nebi šlehá.

XXIV.

Dík budiž vám, zlaté hvězdičky,dík za jeden ze všech darů,že umím lidmi zatočitvesele do rozmaru!Že dovedu někdy alespoňmžik mladistvé ranní zářea živý poblesk radostido české vkouzlit tváře.Což – což je ta mysl národatak ztýrána, potrápena,bojácná jako děťátko,tichounká jako pěna!Což – což je ta lidu mého líctak zsínale, mrtvě bledá,kdo jednou na ni pohlédnul,více mu spáti nedá!Ach když po té tváři dojemnéjen okamžik úsměv skáče —co na tom, že pak humoristdo koutku jde a pláče!

XXV.

„Vlast svou máš nade vše milovat!“to ve hvězdách zlatě psánoa krasšího hvězdám nad zákon tenzákona není dáno.Proto má planeta slunce své,jež k druhům ji měkce pojí,a každý má hvězdnatý nárůdekodvěkou oblast svoji.Proto i kometa jiskrnátak dlouze své tělo plouží,že do světa zahnané atomypo vlasti nazpět touží.

XXVI.

Vzhůru již hlavu, národe,k nebi své zdvihni oči!Viz: jsou tam i malé hvězdičky,kol nichž se velké točí!Toť prostě tím: ty maličkéz jadrného jsou fládru,ale ty velké a poslušnéjen z plynových jsou hadrů.Troufám, že při té myšléncesrdce ti povyskočí —nuž – buďme tou malou hvězdičkou,kol níž se velké točí!Jde to, ach jde! Jen každý hledk vlastnímu dobře jádru:bude-li každý z nás z křemene,je celý národ z kvádrů!

XXVII.

Kdo měkkým je, ten bídně mře!Aj, lide, vzhůru k nebi zrak:velká ta světla – samý drak —had hada-li nepozře,drakem se nestane!Boj, všude boj, kam oko zře!I věčné slunce, chce-li žít,musí se kolem s slunci bít —had hada-li nepozře,drakem se nestane!Klam, v národech že láska vře!Ach neposlouchej hravých vnad,živ-li chceš být, bud lačný had —had hada-li nepozře,drakem se nestane!

XXVIII.

Slunce je hvězda proměnnáa člověk jeho tvorem —jak krásný je ten člověk přecs svým ideálním vzdorem!Vždyť i to Slunce oslnnéje samá, samá skvrna —a člověk sám chce v světě býtjak z křišťálného zrna!V jistém vždy Slunce obdobíse širším cloní kalem —a člověk zas čím dál tím vícchce stát se ideálem!

XXIX.

Měsíček mrtvý – budoucnost,a Slunko – minulost naše,mezi oběma polétámyšlénka života plaše.Vířivě časy se valí,minulost, přítomnost, budoucnost —ach jedna se ve druhou halí.Někdy se mezi Měsíčeka Slunko stavíme směle,rouškou zastřem si budoucnost,žijem až převesele;někdy zas vráží se klínemMěsíček před Slunko života,a mysl je zastřena stínem.

XXX.

Děj Země je krátce jen vyprávěn,jak píseň se krátce skládá:vylétla jiskřička z plamenu,a zčernalá zpět zas padá.A v jediném světem tom mihnutí,v tom kratičkém jiskry plánívšecken si vyžije lidstvo boj,ba všechno i milování.Tak krátká to, kratičká písnička,a může být ještě kratší,veliký lidské je lásky bola několik slov naň stačí.Snad stačila sloka by jediná,snad jediné slůvko pouze,do písně se to tak krátce dá —a žije se to tak dlouze.

XXXI.

Zelená hvězdo v zenitu,sviť vesele, vesele!Když si tak někdy vzpomenu,jak staří jsme přátelé!Před lety jsi mne slyšela,jak jasně jsem zavýsknul,když jsem své děvče poprvési na prsa přitisknul.Před lety jsi mne viděla,jak děsně jsem ublednul,mrtvou když její ručinkujsem k ústům svým pozvednul.To jsou jen drobty života,jen bubliny pramene,člověk si na ně během lettak náhodou vzpomene.Radost i žal my přežijem,my přežijem cokoli! —Nač ale náhlá slza ta —vždyť mne to už nebolí?

XXXII.

Myslím, že malý Měsíčekpoety měl jen malé,naše že Země velikápoety má již krále.Až i to Slunce obrovskéživota květ pokryje, —jaká tam budou srdce as,jaká v nich poezie!Jací tam velci tvorové,jaké jich touhy vzdorné,jaké v jich očích myšlénkynezdolné, světoborné!Jaké tam citů záchvěvy,jaké tam v prsou běsy,jaký zas výblesk radosti,výskavé, šlehavé plesy!Jaká tam slova hluboká,jaká v nich nadšení záře!Jaká tam bujnost mladých těl,jaké tam oslnné tváře!Jaké tam jásavé naděje,jaká tam lásky tíseň —chtěl bych za cenu životaprocítit slunečnou píseň!

XXXIII.

Již vyznám se ze všech hříchů svých,rád dívky že za pas beru,a miluju-li já k smrti rád,že ještě se raděj peru.Vím, vím, že je krásným celibát,též humanistů ctím víru,již myšlénkou čistou pracujíku „věčnému“ v lidstvu míru.Však mateřské Slunce prajinaknáš osud kdys upraviloa Zem mezi Marsa, Venušitak doprostřed postavilo.A marno je všechno kázánía marná je všechna práce,nám hvězdami provždy souzenoach! milovat se a prát se.

XXXIV.

Promluvme sobě spolu,co je v tom světě širokém,co je tu, co je bolu!Kde rozvoj je, je boj – po světě boj je všudea bez mrtvol zde nejsou přetvary,i hudba sfér jen války píseň hudea věčně v útok znějí fanfáry!Ta slunce veškerá, než vojevodí,se slunci kol titánské boje vodía každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,než šťastna, vítězná se domovině těší;tak zuří boj až k drobným žhounkám dolůpo nebes klenu hlubokém —co je v tom světě širokém,co je tu, co je bolu!A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,ach celá Zem je mrtvých oudolí,skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine —kdo doved zde by sčítat mrtvoly!Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,i slavík sladký v úkor jiným žije,tvor tvora bere v plen i jeho celé žitía žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.Co horou zde, to hromada je kostí,co údolem, to šachta budoucnosti,a čas v ni hází ve dnů běhu divokémmrtvolu na mrtvolu —co je v tom světě širokém,co je tu, co je bolu!A člověk – člověk! Štědrá byla ruka,jež ohně vrhla lidských do stanů, —co srdce cit, to žhoucí lidská muka,co myšlének, to lidstva katanů!Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží,svou krví nohu k strmé stezce klíží,a napřed ví, než vrchu se doplazí,že zchladlá Země všechen život zmrazí.A naše láska! Mrtvých spalování!Jen ranní sen je všechno milování,den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,v den druhý štěstí prchá poskokema obě srdce letí v propast dolů —co je v tom světě širokém,co je tu, co je bolu!

XXXV.

Přijdou dnové, léta, věky, věků věky.Kolem Slunce mdlobou hasnoucíhokroužit budou planet mrtvoly.Země bude siná, tichá, němá.Dávno bude po všech lidstva synech —v prach a jíní rozpadla se těla,dávno bude po všech slávy činech —touha někam v vesmír odletěla;dávno po srdci i jeho bolu,dávno dohořelo milování,jásot odvanut i žalování,dávno, dávno, poslední co píseňzoufalou svou vzduchem chvěla tíseň —všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,bol i radost v kámen ztuhly spolu.K příkrovnímu, lhostejnému nebipovrch Země příšerně se šklebí,Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.Mrazný éter do povrchu pere,šklebinou se k Země nitru dere —Země puká tiše, nezapraská,Zem se trhá tiše, beze zvuku,Zem je němá, dožila svou muku. —Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.Šerou prostorou jak černá rakevZemě krouží slábnouc, slábnouc v letu,jak když orel těžce postřelenýve spirále děsně obrovitédolů letí – letí – letí —Dopadne Země k Slunci zpět,ze Slunce šlehne plamů květjak života na úsvitě,a vzdálené hvězdy a širý Světzví, že se tu naposled – naposledlíbají matka a dítě.

XXXVI.

Aj, tamhle dřímavých jiskerek,jak když rukou rozhodí květů,to letí prostorou kometa,kostnice umrlých světů.Hvězdo, oděná rubášem,dumnou nám píseň hudeš,v ní veliký obsah, málo slov:„Ty popel jsi, popel budeš!“A tamhle zásvit zas jako sen,jak když den se rozbřesknout bojí,tam prach se k novému životuv nebeském zákoutí pojí.Příštích světů ty zábřesku,mlžino mladě žhnoucí,jakž ku srdci sáhá píseň tvá:„Zas vstanete s lící skvoucí!“O hvězdy, hymny vy zářivé,naslouchám vám v roznětu svatém,nechť smrt, či vzkříšení hlásáte,duši mi plníte zlatem!Srdce celičké vystlánonesmrtelnosti kvítím —co potřebuju já věčným být,když věčnost již teď procítím!

XXXVII.

Ty věčné hlasy proroků,že také mrtvi budem,nuž ano, ano, víme to —my Světa nepřebudem!Co rozkvétá, to odkvětá,co vzešlo, zase chřadne,a Zem i s lidstvem rozkvetlýmjak bílá růže zvadne.Však proto smrti myšlénkoumy srdce nezbodáme!My vyžijem a dožijema Světu příklad dáme!Dřív Světa původ seznámea sil všech tajné zdroje,dřív na dno časů sestoupnema sečtem světů roje!Před žádnou, žádnou záhadousvé šíje neskloníme,o nebes klenby nejzazšísvým duchem zazvoníme!My umřem, avšak dříve sihrob vysteleme slávou,Svět celý musí nad hrobemstát s obnaženou hlavou.

XXXVIII.

Až planety sklesnou k Slunci zpěta mrazem se Slunce rozskočí,až drobty ty, smrtí poštvány,si v divokou elipsu zabočí,až pohřební, truchlý průvod ten,pln hrůzy, prost života vděků,se vesmírem dalekým prometepřes milion, milion věků;až konečně někde v koutečkuse po letu dlouhém zastavía prášek z nás světů bývalýchse ve nový chaos tam rozžhaví,až v chaosu tom boj plamenný,boj titánský poznovu vzplanea z plamenů zářných až nový světjak čarovný fénix zas vstane;až na novém, kyprém světě tom,boj ustoupí mladu životua luh bude samý barev smícha háj plný sladkého šumotu,až na světě tom zas vypučítvor se srdcem, se zpěvnou tísní:pak snad zase drobounký atom můjtam zazvoní kosmickou písní!